Na první pohled by se mohlo zdát, že se leváci od praváků liší pouze tím, že všechno dělají levou rukou. To ale není tak úplně pravda. Jejich osobnost se již od dětství vyvíjí zcela jinak než u praváků. Leváci totiž musí neustále přemýšlet o tom, jak si vše usnadnit, jak si pomoci a také jak uspět, protože většinu populace tvoří praváci, kterým je vše přizpůsobeno. Řekla bych, že díky tomu mají leváci vše o něco těžší, proto se není čemu divit, že bývají vytrvalejší a trpělivější než praváci.

                Dnes už naštěstí nikoho nerozhodí, když má doma leváka. Není to však tak dávno, co bylo leváctví považováno za handicap a u většiny rodičů i učitelů převládala snaha leváky přeučovat na praváky, což mnohým způsobovalo nemalé problémy. Tyto doby jsou naštěstí minulostí a roku 1992 byl dokonce vyhlášen mezinárodní den leváků, který připadá na 13. srpen, který má poukázat na to, že leváctví není postižení, ale také ostatní seznámit s problémy, se kterými se leváci denně potýkají.

            Jakmile dítě začne kolem sebe vnímat svět, začne se také natahovat po věcech, které chce prozkoumat. Podvědomě u toho vždy upřednostní jednu ruku. Toto přednostní používání jednoho z pohybových nebo smyslových párových orgánů (ruce, nohy, oči, uši) se odborně nazývá lateralita. V praxi rozlišujeme tři druhy laterality - praváctví, leváctví a nevyhraněnou lateralitu, což znamená, že člověk není vyhraněný ani k jedné straně a používá oba orgány stejně. Kromě toho existuje i lateralita zkřížená (pravá ruka a levé oko nebo levá ruka a pravé oko). Odhaduje se, že leváci tvoří zhruba třináct procent celosvětové populace. Většinou dojde k vyhranění dominantní ruky zhruba mezi pátým až šestým rokem života dítěte. Nevyhraněná lateralita bývá důvodem k návštěvě odborníka a většinou i k odkladu školní docházky. Zhruba u dvou procent populace nedojde k vyhranění dominantní ruky vůbec. V tom případě je potřeba řídit se dominancí oka a nohy. A pokud ani ty nejsou vyhraněné, je vhodné přiklonit se k pravé ruce. Rozhodně však není dobré při psaní či kreslení ruce střídat.

            Na zjištění laterality existují speciální testy, které však nelze provádět doma, ale pouze u odborníka. Přesto i doma lze několika krátkými testíky zjistit, ke které ruce dítě inklinuje. Můžeme například zkusit malý test s kostkami, které rozložíme na stole tak, aby byly stejně vzdálené od pravé i levé ruky a necháme dítě postavit co nejvyšší věž. Přitom lze dobře pozorovat, kterou ruku dítě používá. Dominantní je ta, kterou dítě bere kostky a staví věž. Některé děti zpočátku ruce střídají, ale když už je věž vysoká a hrozí, že spadne, začne dítě upřednostňovat ruku, která je šikovnější a jde mu to s ní lépe, což je vlastně chvíle, na kterou čekáme. Mezi další neškodné „rychlotesty“, kterými nic nezkazíme a které nám mohou o dominantní ruce leccos napovědět, patří tleskání rukama, jako když tleskáte delší dobu v divadle. Dominantní bývá ta ruka, která se hýbe a tleská do dlaně druhé ruky. Nebo můžete zkusit sepnout ruce s propletenými prsty, kdy palec, který zůstane navrchu, patří k dominantní ruce. Pokud si ale i přesto nejste jisti, je vhodné navštívit odborníka a poradit se s ním, abychom předešli případným problémům, které by mohly nastat, kdybychom dítě nutili používat nedominantní ruku či ho přeučovali na praváka. Přeučování je poměrně velkým zásahem do fungování mozku a následky mohou být na dítěti patrné po celý život v podobě neurotických potíží jako je okusování nehtů, koktání, pomočování či hyperaktivita. Faktem také je, že přeučované děti si pletou pravou a levou ruku i v dospělosti.

            Jak jsem již řekla, leváctví rozhodně není žádný handicap. Důležité ale je na tento fakt upozornit paní učitelku již při nástupu do školky, protože leváci potřebují trošku jiný přístup než praváci. Nicméně to neznamená, že bude paní učitelka na leváctví dítě neustále upozorňovat a při jakémkoli nedostatku ho za chyby peskovat. Pokud dítě bude malovat či psát, mělo by se zajímat o to, co maluje nebo píše a jak kvalitně to namaluje či napíše. Pokud jí, mělo by se věnovat tomu co jí a ne se zajímat o ruku, kterou to dělá, protože to by mělo vyplynout zcela samozřejmě bez jakéhokoli upozorňování. Důležité je, aby dítě bylo uvolněné a spokojené. Proto je dobré mu nástup do školy co nejvíce usnadnit.

            Děti, píšící levou rukou, by měly ve škole sedět v lavici vždy vlevo, aby měly dostatek prostoru na psaní a také by měly mít možnost pracovat se školními pomůckami, které jsou pro ně určené. V dnešní době proto není nic divného (a dokonce se myslím, že by to měla být i samozřejmost), když si půjdete do obchodu koupit nůžky, tužky, pera, ořezávátka a další pomůcky pro leváky. Tyto pomůcky byly vyvinuty pro leváky právě proto, aby jim usnadnily práci. Jsou vytvarované tak, že levorukým lidem usnadňují úchop a držení předmětu. Psací potřeby mají například vytvarované prohlubně, které každý prst navedou tak, že zajistí správný úchop, čímž je psaní pro dítě mnohem jednodušší.  Levoruké děti mohou mít ale problém při psaní. Levoruké děti často hezky kreslí (což souvisí i s dominantnější pravou hemisférou) a princip psaní a kreslení je vcelku stejný, proto by jim technická stránka psaní obtíže činit neměla. Hlavní úskalí je ale v tom, že písmo je přizpůsobeno pravákům, protože se píše zleva doprava, takže si levoruké dítě při psaní rozmazává to, co právě napsalo a kromě toho ani nevidí předlohu, která je umístěna vlevo. Aby se dítě (ať už pravák nebo levák) mělo možnost naučit dobře psát, je nutná určitá vyspělost jeho jemné motoriky. Proto bychom neměli podceňovat význam kreslení, obkreslování, vybarvování omalovánek, modelování, navlékání korálků, práce se šňůrkami, s uzlíky, zavazování tkaniček, malování prstem do mouky, písku atd. Při provádění grafomotorických cvičení je pak nutné si uvědomit, že musíme s leváky vše točit na opačnou stranu, protože jinak cvičení ztrácí efekt (zápěstí se neuvolňuje, právě naopak), což znamená, že uvolňovací cvičení určená pro praváky levorukým nepomáhají, ale spíše škodí. Bohužel si toto pravidlo většina učitelů neuvědomuje nebo je nezná. Navíc si ve většině školních tříd leváci kvůli vlevo umístěným oknům stíní. Další problém, který může nastat, je sklon písma. Leváci často píší nastojato nebo má jejich písmo opačný sklon. Přesto však není nutné (pokud to některým dělá problém) trvat na ležatém písmu. Proč totiž dělat věci složitější, než ve skutečnosti jsou. Důležitá je ale včasná pomoc učitele, jinak si dítě samo začne hledat způsob, jak nesnáze řešit. Kroutí zápěstím, křečovitě svírá tužku a zvedá ruku. Učitel nebo rodič by měl proto včas zasáhnout a ukázat dítěti, že si má sešit otočit opačně než pravák (levým okrajem nahoru), že má držet zápěstí pod linkou, aby vidělo, co právě napsalo, a že má (na rozdíl od praváka), při psaní pohybovat celým předloktím, čímž se sníží křečovité sevření tužky.

            Kromě samotného psaní mohou leváci často chybovat i při čtení. Leváci se totiž intuitivně dívají nejdříve na písmena vpravo a teprve potom přejdou na začátek slova. Oči jim tak neustále těkají a zejména při hlasité četbě dochází k různým přesmyčkám a záměně písmen. Proto je potřeba, aby leváci četli pomalu a hlavně nahlas. Tím zabráníme nepochopení čteného. Levákům také velmi často dělají problém abstraktní pojmy, které nejdou spojit s konkrétní představou. Levák se u takového pojmu zastaví a ztratí přehled o tom, co vlastně čte. S problémy při čtení také souvisí i problémy v gramatice, protože leváci často zaměňují písmena. Proto i zde platí, že je lepší pomalejší tempo a důslednost při nácviku.

            Z výše uvedeného je patrné, že učit levoruké dítě vyžaduje o něco více znalostí o daném tématu, abychom předešli případným problémům. Je proto na místě, když se rodiče hned, jak zjistí, že jejich dítě inklinuje k levorukosti, začnou o výchovu malých leváků zajímat. Protože jen tak se dá předejít možným potížím. Stejně tak i učitelé ve školách by měli o leváctví vědět co možná nejvíce, aby se mohl malý školák správně rozvíjet.
 

Mgr. Marie Čermáková Tomanová