Ať chceme nebo ne, každý z nás se prostě učit musí a učíme se vlastně pořád. Sotva jsme se narodili, už jsme se naučili, jak dát najevo svou libost či nelibost. Učili jsme se jíst, pít, sedět, chodit, mluvit … a vlastně všechno, co umíme, jsme se museli postupně naučit. Většinu prvních věcí jsme se učili jen proto, že jsme je v danou chvíli prostě potřebovali, abychom uspěli ve společnosti. Postupně jsme ale zjistili, že se můžeme učit i něco navíc, aniž bychom to k životu nutně potřebovali - prostě jen tak ze zvědavosti a pro radost.

            Každé dítě je od narození zvídavé a má touhu po poznání. Když něco umět chce, tak se to prostě naučí. Buď danou věc odkouká od druhých lidí, nebo si řekne o pomoc a my ho to naučíme. Takové učení je pro dítě zábava a nebrání se mu. S nástupem do školy ale zjistí, že mu přibyly jakési povinnosti a že jsou věci, které se prostě naučit musí, ať chce nebo ne. A jak sami dobře víte, když se něco musí, tak nás to příliš neláká. Proto spoustu dětí škola nebaví. Už to není tak, že se učí jen to, co samy chtějí a kdy chtějí. Spolu s nástupem do školy přichází doba, kdy se učí to, co jim řekne někdo jiný a ještě k tomu v dobu, kdy se jim třeba vůbec nechce. Bez učení to ale nejde, takže přichází na řadu sliby, motivace, nejrůznější odměny, a když už nám dojde trpělivost, tak i nadávky, výhružky, křik, tresty atd. Někdy to pomůže a někdy ne. A tak nezbývá než zatnout zuby a vydržet, jednou se to přece musí zlomit. Nebo ne?

            Pokud chceme, aby dítě učení bavilo, musí vědět, k čemu, co a proč se vlastně učí. Musí mít tu správnou motivaci, aby se učit chtělo. Pokud doma uslyší stále dokola, že je škola hrozná, že je paní učitelka hloupá a že to všechno je k ničemu, tak tam asi jen těžko bude chodit rádo. Z toho důvodu je potřeba, abychom dítě již od nástupu do školky vedli k tomu, že se v ní a následně ve škole naučí spoustu nových věcí, které se mu v životě budou hodit. Důležitá je tzv. vnitřní motivace. Dítě musí vědět, proč se učí. Ve škole ho podporuje paní učitelka správným přístupem a vedením a doma zase my rodiče tím, že dítě budeme hodně chválit, budeme ho podporovat (zejména v tom, co mu jde) a budeme mu pomáhat s tím, co mu nejde, jak jen to bude možné i přesto, že ne vše půjde tak hladce, jak bychom si představovali.

            Velice důležité také je, abychom hned od začátku školní docházky nastavili jasná pravidla, která budeme důsledně dodržovat po celou dobu jeho studia. Nejlepší je, když si rodiče s dětmi společně sednou a domluví se na čase, kdy bude probíhat příprava do školy a kdy bude čas na hru a zábavu. Je potřeba, aby si děti postupně zvykly na pravidelný režim. Díky tomu se pak nestane, že by se něco nestihlo nebo že by dítě na něco zapomnělo. Pokud ale necháme dítěti volnou ruku, tak ho pravděpodobně budeme muset do úkolů a plnění dalších povinností nutit.

            Každé dítě by také mělo mít svůj osobní prostor, kde se bude učit a připravovat. Mělo by to být pohodlné a dobře osvětlené místo, kde bude mít vše, co k učení potřebuje, kde bude mít svůj klid a kde ho nebude nikdo a nic při učení rušit. Prostředí, kde se dítě učí, je totiž velice důležité. Pokud by ho neustále něco vyrušovalo, tak by asi učení moc efektivní nebylo a skončilo by to opět křikem a slzičkami.

            Jestliže chceme, aby se dítě učilo rádo a aby ho učení bavilo i nad rámec jeho povinností, budeme mu muset ukázat, že je to zábava. Věřte, že i z nudné násobilky nebo z vyjmenovaných slov či čehokoli jiného se dá udělat hra a z „mučení“ se tak rázem stane zábava, kterou bude dítě chtít opakovat stále dokola. Když například napíšete na papír dva sloupečky příkladů a řeknete dítěti, že je musí rychle vypočítat, tak se většinou bude cukat a moc se u toho nepobaví. Když ale na velký papír napíšete velké číslice (výsledky příkladů), dáte dítěti do ruky plácačku, kterou bude mít za úkol plácnout výsledek příkladu, který mu řeknete, tak se najednou nudné počty změní ve velkou zábavu. A nemusí se jednat pouze o příklady. Stejným způsobem si děti mohou procvičovat i písmenka, slabiky a slova jak v češtině, tak i v angličtině. Je mi jasné, že je mnohem jednodušší dát dítěti papír s úkoly, které má splnit, ale pak se člověk nemůže divit, že ho to nebaví. Děti si zkrátka potřebují hrát, tak jim to dopřejte a hrajte si s nimi.

            Důležité také je, aby mělo dítě svobodu v tom, jakým stylem se bude učit. Každý člověk má jiné potřeby a také jiný způsob, jak si něco zapamatovat. Někdo při učení musí chodit, jiný sedí v klidu u stolu. Někdo potřebuje k učení absolutní ticho a jinému naopak pomáhá zvuková kulisa. Jeden si musí učivo přeříkávat nahlas, druhému zase pomáhá, když si do sešitu kreslí různé obrázky a schémata. Proto zkuste zjistit, jaký typ je vaše dítě a co mu při učení nejvíce vyhovuje. Mluvte s ním, pozorujte ho, dejte mu čas a pomozte mu najít způsob učení, který pro něj bude přirozený a nejlepší.

Zrakový typ potřebuje názorně vidět co a jak. Dělá si výpisky, přehledy, kreslí obrázky, zapisuje si myšlenkové mapy atd. Potřebuje k učení různá pozorování a pokusy. Může mít i tzv. „fotografickou paměť“ a většinou si díky ní přesně vybaví, co a kde má v sešitě zapsáno. Také bývá dobrým čtenářem a dobře se orientuje v mapách.
Sluchový typ se naopak nejrychleji učí pomocí sluchu. Je rád, když mu někdo látku vykládá a potřebuje klást doplňující otázky, aby si vše ujasnil. Učí se hlasitým čtením a předříkáváním a lehce si vzpomene, co, kdo, kde a kdy říkal. Nepotřebuje se doma tolik učit, protože si většinu slyšených věcí pamatuje.
Praktický typ zase k učení potřebuje, aby si všechno mohl prožít, prakticky vyzkoušet a osahat. Takový člověk rád dělá pokusy, modeluje, maluje atd. Při učení často mění polohu, rád se učí v přírodě a také si může slova a věty rytmizovat. Činnostní učení a učení hrou přímo vyžaduje.
            Stejně tak bychom mohli děti (a vlastně i nás dospělé) rozdělit podle povahy, protože i ta má na způsob učení výrazný vliv.

Melancholik se řídí hodně úsudkem a stanovenými pravidly. K učení potřebuje přesně
vymezený řád, a když se pro něco rozhodně, jde se důrazně za svým. Při učení vychází z toho, co zná. Vyhovuje mu časté opakování a práce s nejrůznějšími pomůckami. Učí se všechno dopodrobna a vyhýbá se zmatku a nepořádku. Za svou práci ale očekává patřičné uznání a odměnu. Je zodpovědný a spravedlivý. Nerad riskuje. Vyhýbá se soutěžení, učení pod tlakem, častým změnám a nejistotě.

Cholerik naopak k učení potřebuje citové bezpečí, povzbuzení a uznání. Vyhovuje mu skupinová práce, kde rád nahlas sdělí ostatním svůj názor. Potřebuje od ostatních čerpat zajímavé nápady a chce být členem týmu, protože touží někam patřit. Nemá při práci rád zbytečné dohady a také, když si ho druzí nevšímají. Vadí mu neustálé opakování známých věcí dokola a je nejistý, když neví, co od něj druzí očekávají.
Flegmatik zase nejvíc spoléhá na svůj vlastní mozek a úsudek. Při učení potřebuje vědět proč a k čemu se danou věc učí, hledá hlavní myšlenky, potřebuje čas na přemýšlení se a neustále se na něco vyptává. Potřebuje mít kolem sebe trpělivé lidi, kteří mu pomohou, dokud na všechno nepřijde a správně nepochopí. Raději pracuje sám a očekává za svou píli náležité uznání. Nevyhovuje mu ale přílišné zasahování ostatních, týmová práce, spěch a nedostatek informací.
Sangvinik hodně spoléhá na své smysly a obratnost. Při učení potřebuje někoho, s kým se může porovnávat a soutěžit. Rád riskuje, používá naučené věci z běžného života a spíše umí, než ví. Hodně se učí vlastní činností, pokusem a pozorováním. Při učení se potřebuje hýbat a měnit polohu. Rád objevuje a poznává nové věci, potřebuje ale důsledné vedení a jasný směr. Nevyhovuje mu dlouhé mluvení, naslouchání a nuda. Proto musí neustále střídat různé činnosti, aby ho učení bavilo.
                S každým dalším ročníkem je škola náročnější, proto je opravdu potřeba začít se společnou a pravidelnou přípravou již v předškolním věku. Existují různé kurzy pro předškoláky, kde se děti postupně a hravou formou seznamují s budoucími povinnostmi a ani jim nepřijde, že se něco musí. Dělají to rády a baví je to. Sama takové kurzy vedu a mohu toto opravdu potvrdit. Děti, které jimi projdou, jsou na školu a povinnosti mnohem více připravené a většinou je tak po nástupu do školy nic moc nezaskočí. Pokud je ale dítě na školu nepřipravené, doma nic nemusí a vše se mu podřizuje, tak bude na nově nastalé povinnosti reagovat negativně, protože je bude brát jako něco, co ho omezuje. Pokud však začne mít ke škole a k učení negativní postoj dítě, které učení bavilo a do školy se těšilo, snažte se co nejdříve zjistit příčinu. Nejčastějším důvodem bývá ztráta motivace, nuda ve škole (když není uspokojena přirozená zvědavost nebo jsou nároky na dítě příliš nízké). Možná dítě nestíhá a nezažívá ve škole úspěch. Důvodů může být nespočet, a aby mohlo dojít k nápravě, musíme najít ten správný a podle něj pak hledat odpovídající řešení. Klíčem ke správné motivaci je komunikace. Proto si se svým školákem hodně povídejte, čtěte, dělejte s ním domácí úkoly, hledejte různá řešení a možnosti toho, co se právě učí, hrajte si spolu a dovádějte. Když dítě uvidí, že jste s ním a že vás to baví, začne učení bavit i jeho.