Otázkou kázně se lidé zabývají od nepaměti. Jde o to, jak bychom se měli správně v každý určitý okamžik našeho života chovat, aby to bylo přínosem pro nás i pro naše okolí. Každý člověk si ale pod slovem „kázeň“ (či nekázeň) představuje něco trochu jiného. Pro někoho kázeň znamená poslušnost, dodržování pravidel, plnění povinností atd. a jiný si kázeň spojí se školou, třídou, vyučováním. Co to ale kázeň doopravdy je? Dle odborníků jde o vědomé a přesné plnění určité sociální role, stanovených úkolů nebo činností, které jsou spojené s respektováním autority. Zkrátka a jednoduše, jde o dodržování předem dohodnutých pravidel, se kterými ale musí být jedinec předem seznámen.

            Pohled na školní kázeň a nekázeň a její míru se v průběhu let pochopitelně měnil a mění. Jiné nároky byly kladeny na děti ve středověku, jiné je to nyní. Vývoj pohledu na školní kázeň jde ruku v ruce se změnami ve společnosti, rodině, škole a školství vůbec, díky čemuž také dochází ke změnám v chování dětí a nárokům na jejich chování. Bohužel se dnes ale čím dál tím více setkáváme s takzvaně problémovými dětmi, jejichž chování (a mnohdy i nezvladatelnost) vyžaduje naši pozornost.

            S problémovým žákem, případně s celou problémovou třídou, se někdy setká každý učitel, potažmo žák i rodič. Nejvíce případů problémových žáků se v současnosti objevuje na prvním stupni základní školy, tedy v období mladšího školního věku, což souvisí s uvědomováním si sama sebe a s postupným formováním osobnosti. Je důležité, aby byly jakékoli problémy v chování žáků včas podchyceny a dalo se tak předejít možným problémům v budoucnosti.

            V dnešní době se od nás učitelů očekává, že budeme děti nejen vyučovat, ale také vychovávat, což by ale měla být primárně povinnost rodičů. Přesto si někteří rodiče stále myslí, že za ně škola a potažmo učitel tuto rodičovskou povinnost převezme a hrozně se diví, že tomu tak není a vlastně ani nemůže být. Očekávají, že učitel bude mít nejen skvělé znalosti v předmětech, které vyučuje, ale že bude také dobrý psycholog, diagnostik a vychovatel. Bohužel si ale neuvědomují, že učitel je také jenom člověk, který musí zvládnout třídu plnou dětí, kde je každé dítě jiné a vyžaduje jinou pozornost a jiný přístup.

            Díky tomu se tak ve školách stále častěji setkáváme s kázeňskými problémy dětí. Jejich nevhodné chování a agresivita silně narušuje průběh výuky a ztěžuje či znemožňuje učení jich samých, ale i ostatních žáků ve třídě. Děti neumí a mnohdy ani nechtějí ovládat své chování a emoce, neustále vykřikují, provokují učitele nevhodnými poznámkami, odmítají plnit zadanou práci, dělají zbytečný hluk při výuce i o přestávkách, provokují spolužáky, ubližují si navzájem apod. Mohla bych s výčtem pokračovat dál, ale myslím, že si každý již dokáže představit, o čem mluvím. Proto se raději pojďme podívat, jak z toho ven a jestli je v dnešní době vůbec nějaká šance na zlepšení.

            Mnozí z vás si jistě řeknou, že některé dnešní děti jsou nezvladatelné, což tak podle nejrůznějších zpráv v médiích i vypadá. Já si ale myslím, že dnešní děti nejsou příliš jiné, než děti dřív. Rozdíl je však v tom, co je jim umožněno a jak jsou vedeny. Mnohým dětem je dávána přílišná volnost. Jak se říká „rostou jak dříví v lese“. Kromě toho mají, nač si vzpomenou, a to hlavní jim chybí. A co to je? Řekla bych, že čas a pozornost rodičů, jasně daná pravidla, pevná ruka a důslednost. Stále častěji se bohužel ve své praxi setkávám s tím, že děti tráví v lepším případě celý den ve škole, družině, kroužcích atd. a domů se dostanou až večer. Následně si musí rychle udělat úkoly, navečeří se a jdou spát. V horším případě pak děti po příchodu ze školy tráví veškerý svůj volný čas (často i dlouhou do noci) u počítače, tabletu či na mobilu, kde hrají hry, které v nich agresivitu a nevhodné chování jen podporují, nebo „sjíždějí“ sociální sítě. Díky tomu jsou pak unavené a nevyhnou se poruchám pozornosti, nervozitě a nejrůznějším psychickým problémům.

            Na druhé straně jsou ale také děti, které sice doma mají kvalitní zázemí a rodičovskou péči, přesto se u nich problémy s chováním objevují. Jsou to děti, za jejichž chování může např. ADHD či nějaká somatická příčina, případně momentální situace. Proto není možné všechny děti a jejich chování házet do jednoho pytle. Je důležité, aby učitel (za vydatné spolupráce rodičů) nejprve zjistil příčiny problémového chování dítěte a teprve poté hledal vhodná řešení. Může se i stát, že bude zapotřebí požádat o pomoc odborníka (speciálního pedagoga, psychologa, neurologa atd.), který dítě podrobně vyšetří, zjistí, co a jak, a navrhne možné postupy nápravy, které budou vhodné jak pro dítě, tak i pro jeho okolí.

            Důležité také je, aby učitel měl u žáků přirozenou autoritu a aby byl na výuku vždy dobře připraven. Pokud učitel žáky vhodně motivuje a jeho hodiny budou žáky bavit, nebudou mít oni potřebu vyrušovat a vymýšlet lumpárny. Pokud ale bude učitel žáky nedostatečně motivovat, neustále přetěžovat, pokud budou jeho hodiny nesmyslné a nudné, pokud nebude důsledně vyžadovat dodržování předem dohodnutých pravidel (aniž by žákům neustále vyhrožoval) a žáci uvidí, že mají volnou ruku, nebude se moci divit, že se chovají nevhodně a že musí neustále řešit jejich chování. Velkou roli také hraje častá a smysluplná komunikace s rodiči, což bývá mnohdy problém, protože povolání učitele dnes zdaleka nemá takovou váhu jako dřív a mnozí rodiče si na učitelích dokážou pěkně vybít svoji zlost. Takže si učitel nakonec stejně musí poradit sám.

            Jak už jsem se zmínila výše, některé projevy rušivého chování mohou být způsobeny různými poruchami nervové soustavy, duševními nemocemi, traumatickým zážitkem, výchovou v rodině aj., což učitel příliš ovlivnit nemůže nebo jen zčásti, protože vyžadují zvláštní přístup. Některé projevy jsou však ovlivněny faktory, kterým může učitel předcházet, a na ně bych se chtěla zaměřit.

  • Pravidla a jejich důsledné dodržování - nejdůležitější ze všeho je, aby učitel na začátku školní docházky seznámil děti s pravidly správného chování ve škole. Základní pravidla a povinnosti stanovuje Školní řád, přesto už dnes není žádnou výjimkou, že si žáci za pomoci učitele vytvoří ještě vlastní třídní pravidla. Je to důležité zejména proto, že tím činíme děti spoluodpovědné za jejich dodržování. Nakonec je možné tuto spoluzodpovědnost potvrdit podpisy žáků a učitele (v první třídě i otiskem ruky, prstů apod.). Pravidel by ale nemělo být zpočátku mnoho a měla by být formulována jazykem žáků. Důležité také je si s žáky názorně ukázat, jak vypadá dodržování každého konkrétního pravidla a jak vypadá jeho nedodržování. Děti mohou například ve skupinkách trénovat, jak vypadá naslouchání jeden druhému. Po nácviku by měl následovat krátký rozhovor o tom, jak se dětem dodržování konkrétního pravidla dařilo. S žáky bychom měli také prodiskutovat, jaký postih bude následovat při porušování dohodnutých pravidel, což je potřeba důsledně dodržovat a uplatňovat.
  • Systematická práce učitele – učitel by měl pracovat systematicky a vše (přístup k dětem, vzdělávací a výchovné cíle, metody a strategie, způsoby hodnocení a motivování žáků, spolupráce s rodiči apod.) propojovat se záměrem co nejvíce rozvinout každé jednotlivé dítě, i když je to často (v daném počtu dětí ve třídě) náročné. Učitel, který pracuje systematicky, tak může věnovat dostatek času a pozornosti postupům a technikám, které umožňují problémovému chování žáků předcházet. Výuka by měla být: zajímavá - aby se děti nenudily
  • přiměřeně náročná - aby žáky nepřetěžovala
  • motivovaná – aby žáci věděli, co a proč se mají naučit
  • jasná – aby žáci přesně věděli, co se po nich chce
  • podporující – aby žáci neměli strach, když něco nezvládnou nebo pokazí, ale naopak se z chyby mohli poučit a příště to zvládli lépe
  • Prevence – učitel by se měl snažit svým přístupem rušivému chování předcházet. K tomu mu může pomoci budování třídního společenství, kde se děti budou mít rády a budou se snažit si navzájem pomáhat. Možná to trochu zní jako utopie, ale není. Mám vyzkoušeno, že to lze, i když to není úplně jednoduché. Každý člověk totiž podvědomě touží někam patřit a být alespoň trochu užitečný a úspěšný. Stejně to mají i děti. Proto je potřeba naučit je společně, smysluplně a bez hádek komunikovat, naslouchat jeden druhému, spolupracovat, pomáhat si, poznávat se navzájem, zažívat společné oslavy, úspěchy a uvážlivě řešit problémy. Jen tak je možné docílit toho, aby se děti vzájemně respektovaly a byly ve třídě šťastné.