Pomalu se blíží konec třetího čtvrtletí, což znamená, že by prvňáčci měli mít probraná všechna písmenka. Tedy ti, co se učí číst analyticko-syntetickou metodou (u ostatních metod je to samozřejmě jiné). Většina prvňáčků v tomto čase již nemá s poznáváním písmen zásadní problém a kromě vlastního poznávání a rozlišování různých tvarů zvládají děti číst slabiky, slova, krátké věty i jednoduché texty, které jsou ve Slabikáři. Někdo dokonce začíná číst knížky – přiměřeně svým čtenářským dovednostem. Co dětem ale zatím moc nejde, je číst tak, aby věděly, o čem přečtený text byl. Což je ale pochopitelné. Ono totiž čtení s porozuměním není nic jednoduchého a má s ním problém i leckterý starší školák.

            Všichni víme, že čtení je základem celého vzdělání a bez dovednosti číst se v současném životě zkrátka neobejdeme. Pokud se z dítěte má stát nezávislý a přemýšlivý čtenář, je potřeba mu vytvářet takové podmínky, které ho ke čtení dovedou. Někdo by si mohl myslet, že stačí, když bude dítě trénovat jenom ve škole. To je ale velký omyl. Ve škole sice paní učitelka děti číst učí, ale již nemá tolik času a prostoru na to, aby mohla čtení s každým žáčkem procvičovat individuálně. Ve třídě totiž nemá pouze našeho „Toníka“ nebo „Aničku“, ale dalších dvacet a více dětí. A právě tady musíme nastoupit my rodiče. Čím více budeme doma s dítětem čtení trénovat, tím dříve si tuto dovednost osvojí a bude schopné se soustředit na obsah. Postupně se pak naučí třídit informace, rozlišovat podstatné od nepodstatného atd. A toho dosáhneme jen tehdy, když bude dítě hodně a hlavně nahlas číst. Pojďme se tedy podívat, jak čtení s dětmi procvičovat, jak děti motivovat, aby chtěly číst samy a četly rády, a hlavně, aby věděly, o čem vlastně čtou.

            Aby se dítě naučilo číst s porozuměním, musí projít několika etapami. Nejprve se seznamuje s písmenky. Velice důležitá je dokonalá znalost probraných písmen, která by si dítě mělo automaticky a bez delšího váhání vybavovat. Následuje spojování písmen do slabik a poté spojování slabik do slov - tzv. vázané slabikování, které předchází plynulému čtení. Všechny tyto etapy na sebe plynule navazují a není možné některou přeskočit ani uspěchat. Jen tak docílíme toho, že dítě bude umět bez zadrhávání a dlouhého přemýšlení číst, což je předpoklad k tomu, aby se přestalo soustředit na vlastní čtení a mohlo se věnovat obsahu.

            To, jestli dítě ví, o čem čte, zjistíme nejrychleji tak, že mu budeme klást k textu otázky. Pokud nám na otázky bez větších problémů odpoví, pak ví, o čem četlo. Pokud nám ale neodpoví nebo si bude vymýšlet, pak je potřeba číst text znovu po kratších částech (třeba jen po větách), kdy nám na konci každé věty dítě řekne, o čem byla a co se v ní dozvědělo. Pokud ani toto nepomůže, je potřeba se vrátit k nácviku písmen a slabik a zjistit, kde je příčina. Dítě se může například příliš soustředit na některou konkrétní hlásku, mohou se mu plést písmenka, může se soustředit na čtení obtížnějšího slova ve větě a než se mu podaří toto slovo správně přečíst, zapomene, o čem věta vlastně je. Proto je opravdu nutné, aby dítě, které se učí číst, pilně každý den hlasité čtení trénovalo.

            Samotný nácvik čtení asi většinu dětí příliš bavit nebude, natož aby si čtení zamilovaly. Proto je potřeba do nácviku opět zařadit nejrůznější hry a motivační prvky. Děti si hrají často a rády, hra je pro ně činnost, kterou vykonávají dobrovolně a s radostí, tak proč toho nevyužít také při nácviku čtení…

            Někdo by mohl tvrdit, že děti v první třídě se mají soustředit pouze na to, aby zvládly číst bez chyb. To je sice pravda, ale pokud by dítě četlo a nevědělo o čem, tak by ho to brzy přestalo bavit, tedy pokud by ho takovéto čtení vůbec kdy bavit začalo. Z toho důvodu je potřeba dětem nabízet ke čtení takové texty, které jsou přiměřené jejich čtenářským dovednostem a zároveň jsou líbivé a zajímavé.

            V dnešní době již není problém zajít do knihkupectví nebo do knihovny a koupit knihy označené jako první, druhé, třetí čtení. Uvidíte, že děti budou z návštěvy knihovny či knihkupectví nadšené, i když jim čtení ještě úplně nejde. Návštěvy knihovny od začátku první třídy (a vlastně i s předškoláky ve školce) se mi během mé dosavadní praxe velice osvědčily. Děti se většinou ihned vrhly k regálům s knihami a lačně hledaly, co by je zaujalo. Často ani nebylo nutné jejich výběr usměrňovat. Každý si většinou vybral knihu, která byla přiměřená jeho úrovni čtení a která ho bude bavit. Nemá smysl číst neustále dokola texty ve Slabikáři, to nikoho moc netěší. Zato číst opravdovou knihu, to už je pro začínajícího čtenáře něco. A jak na sebe bude váš prvňáček hrdý (a vlastně i vy na něj), když se mu podaří knihu dočíst a když vám bude vyprávět, o čem byla.

            Není to jen návštěva knihovny, co může dítě ke čtení motivovat. Příprava na čtení by měla začít už od raného věku. A je to právě náš rodičovský vzor, který dítě ke čtení motivuje. Pokud totiž rodiče svým dětem čtou (a je jedno, jestli před spaním nebo jindy), pak si dítě začne budovat svůj vztah ke knihám velice brzy. Když ještě k tomu uvidí, že si čtou i rodiče, pak nemá daleko k tomu, aby si chtělo číst i ono samo. Chceme-li tedy, aby si naše dítě vytvořilo kladný vztah ke knihám a ke čtení, musíme mu být vzorem. Není potřeba, aby četl jen dospělý. Můžete se přece při čtení střídat – chvíli čte maminka, chvíli dítě. A když do čtení zapojíte i tátu či sourozence, bude o zábavu postaráno a dítě se bude učit a zdokonalovat, aniž by k tomu muselo být nuceno. Nakonec ještě může ono samo číst mladšímu sourozenci na dobrou noc.

            V mnohých rodinách je bohužel čtení často podceňováno. Některé děti ale mají již od útlého věku svoji vlastní knihovničku. Nejprve dostávají knížky s obrázky, leporela, knížky s jednoduchými říkankami, básničkami a písničkami atd. Díky tomu jsou vlastně ke čtení vedeny od malička a následně nemají problém. Proto si myslím, že nákup knih a společná četba rozhodně není ztrátou času a peněz. Právě naopak. Nechte děti obracet stránky, prohlížet obrázky, luštit písmenka a slova, domýšlet příběhy a vyprávět o tom, co právě přečetly, i když to ještě pořádně neumí. Všechny tyto činnosti je postupně dovedou k čtení s porozuměním, které je tolik důležité. Buďte jim proto oporou, naslouchejte jejich vyprávění a dávejte jim doplňující otázky. Kromě toho je ale také učte úctě ke knihám, aby do nich nečmáraly, nevytrhávaly listy a vždy knihu po čtení vrátily na její místo. Při výběru knih berte v potaz zájmy dítěte nebo nechte výběr na něm samotném. Prvňáčci už většinou vědí, co by chtěli číst a co je zajímá.

            V současnosti existuje řada různých knih a publikací na nácvik čtení s porozuměním. Stačí zajít do obchodu nebo se podívat na internetu a každý si určitě vybere. Kromě toho ve školách fungují čtenářské kluby, čtenářské dílny a další aktivity, kam dítě může chodit. Můžete také pro své dítě pracovní listy ke knize, kterou právě doma čte, vyrobit. To už ale vyžaduje nějaký ten čas na přípravu a ne každému se do toho chce. Přesto jsou ale různé aktivity, kterými můžeme doma čtení s porozuměním procvičovat.

  • dítě přečte větu, odstavec, úryvek či celou kapitolu a vypráví, o čem četlo
  • dítě přečte odstavec a následně svými slovy řekne, jak by příběh mohl pokračovat dále
  • dítě čte, rodič občas zakryje nějaké slovo a dítě hádá, co tam asi bude
  • dítě přečte část textu a dostane za úkol nakreslit nebo napsat něco, o čem se v textu mluvilo
  • dítě vypráví o hlavním hrdinovi, představuje si sebe v roli hrdiny a vypráví, jak by se zachovalo ono samo
  • po přečtení knihy dítě napíše vlastními slovy v pár větách, o čem kniha byla (děti si mou vést čtenářský deník)
  • dramatizace – dítě předvede reakci hlavního hrdiny nebo jiné postavy, o které četlo
  • dítě nakreslí ilustraci k čtenému tak, aby vystihovala, o čem text byl
  • rodič dává dítěti hádanky k textu
  • rodič text svými slovy zrekapituluje a dítě říká, jestli to tak opravdu bylo nebo ne

            Existuje spousta dalších aktivit, jak zjistit, zda dítě ví, o čem čte. Spousta programů a aktivit se dá stáhnout nebo hrát přímo i na internetu. Stačí se jen podívat a vybrat si. Přesto bychom neměli zapomenout na to, co konkrétně procvičujeme a čeho chceme dosáhnout. Nemá smysl dítě do čtení nutit, protože by to k ničemu nebylo a spíš bychom docílili toho, že mu čtení znechutíme. Nejlepší motivací je opravdu vlastní příklad a hra, při které dítě neví, že se něco učí. Proto moje rada na závěr zní, čtěte dítěti, čtěte si společně, čtěte si i sami, zkrátka čtěte, protože svět knih a fantazie je překrásný.

Mgr. Marie Čermáková Tomanová