Text: Mgr. Marie Tomanová

Projevy úzkosti a strachu se během vývoje člověka různě mění. Již malá miminka reagují na děsivé podněty úlekem a následným pláčem. Během prvního roku se děti čím dál víc emočně zaměřují na důvěrně známé a blízké lidi, zejména rodiče – hlavně maminku. A již ve druhé polovině prvního roku se začíná objevovat strach z neznámých osob a z odloučení (tzv. separační úzkost). V průběhu druhého roku života se dítě učí samostatnosti a úzkost se projevuje zejména strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Doposud dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní se stává stydlivým, mlčí, schovává se za maminku, pevně se jí drží, případně se dožaduje nošení. Během třetího a čtvrtého roku by úzkost měla postupně vymizet, protože dítě získává sebedůvěru a učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je mnohem snadnější ho něčím zaujmout a překonat tak případnou nejistotu a strach. Po čtvrtém roce je již většina dětí sebevědomá a natolik samostatná, že se na příchod do školky nebo hlídání u babičky (či chůvy, atd.) těší.

 
Pokud však k tomuto přirozenému vývoj nedojde a úzkost u dítěte z jakéhokoli důvodu přetrvává, jedná se o úzkostnou poruchu a je potřeba s dítětem pracovat, aby se pokud možno zjistila příčina a došlo k nápravě. Některé projevy úzkosti u dětí vymizí, jiné mohou přejít do tzv. neurotických návyků, které přetrvávají až do dospělosti.
 
Příčiny a projevy úzkosti v předškolním věku
           
Úzkost u dětí velmi často souvisí s nedostatkem lásky. Děti, které zažívaly doma zodpovědný a láskyplný mateřský přístup, si v sobě vypěstují vnitřní pocit bezpečí a důvěry. Vědí, že i když maminka na chvíli odejde do práce či jinam, zase se vrátí. Pokud ale dítěti tento láskyplný vztah s matkou schází, začne si hledat náhradu. Typickým projevem úzkosti může být cucání prstů, kousání nehtů, trhání kůžičky kolem nehtů nebo na pusince, masturbace, pomočování, pokakávání, atd. Původcem je většinou přílišné vnitřní napětí, či strach nebo obava z trestu, které jsou pak dále provázeny a násobeny pocitem viny a hanby. Proto jakýkoliv trest ve snaze zabránit těmto projevům je spíše kontraproduktivním, než smysluplným zákrokem. Naopak je důležitý citlivý přístup k dítěti, aby získalo pocit bezpečí a důvěry, který mu chybí.
 
Nejčastější druhy úzkostí u dětí
 
Separační úzkost
Nejčastější úzkostná porucha. Tato porucha se objevuje zejména u malých dětí, které zažívají odloučení od rodičů. Dítě sužuje trvalá úzkost a strach, že blízká osoba (nejčastěji matka) odejde, že se nevrátí a ono zůstane samo. Dítě se separační úzkostí se většinou bojí tmy, nechce chodit spát a v noci se často budí, mívá noční děsy, pomočuje se, atd. Porucha se může projevit nejen v předškolním věku, ale i později, během školní docházky, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. (Mám devítiletou dceru a tato porucha se u ní začala projevovat v necelých šesti letech, s příchodem druhé dcery, když jsem musela jít do porodnice. Do té doby bylo vše bez problémů. Normálně chodila do školky, byla tam spokojená, neplakala, učitelky ji chválily. Po mém odjezdu do porodnice se začala bát, že se nevrátím a od té doby se její potíže stupňovaly. Vše bylo spojeno ještě s rozvodem a odchodem jejího otce, což je také častá příčina úzkostných poruch u dětí.
Separační úzkost se objeví někdy při nástupu do mateřské školy, do první třídy, při odjezdu na školu v přírodě či letní tábor. Je důležité vše řešit přiměřeným přístupem, brát prožívání dítěte vážně, zůstat důslední, ale ne bezohlední a tvrdí a také ne vždy dítěti vyhovět, když na nás činí psychický nátlak.
 
Generalizovaná úzkostná porucha
První známky se objevují již v dětství a plně se projeví v době odpoutávání od rodičů během dospívání a v dospělosti. Děti s touto poruchou jsou přecitlivělé, velice nejisté v kolektivu. Zažívají trvalé a silné obavy, které neumí dostat pod kontrolu. Mívají od potíže se spánkem, adaptací, bývají podrážděné a špatně se soustředí. Dost často se v dospělosti stávají perfekcionisty a trpí nadměrnou zodpovědností.
 
Fobická úzkostná porucha
Vzniká zhruba mezi 3.–4. rokem. Jedná se o nadměrný, iracionální a vývojově nepřiměřený strach z konkrétních objektů, subjektů (zvířat či lidí) a situací. Někdy se fobie spustí traumatickým zážitkem (např. já mám od dětského věku fobii z uzavřených prostor, která vznikla na dětském táboře, když jsme si hráli na schovávanou a kamarádi mě zamkli ve skříni a nechtěli mě pustit ven).
 
Sociální úzkostná porucha
Jedná se o nadměrnou úzkost s výrazně narušenou společenskou komunikací. Typický je strach a vyhýbáním se cizím lidem, snahou omezovat styk s dospělými a vyhýbat se sociálním kontaktům. Děti trpí nereálnou obavou, že nejbližší osoby odejdou, přestanou o ně pečovat. Častým projevem je pláč, výbuchy vzteku, odmítání komunikace, poruchy spánku, tělesných obtíže jako je bolest hlavy, břicha, zvracení atd.
 
Obsedantně-kompulzivní porucha
Dítě má potřebu neustále kontrolovat svět kolem sebe, například musí donekonečna přerovnávat a uklízet věci ve skříňce nebo si až fanaticky myje ruce, protože se obává, že by mohl být nositelem infekce. Tato porucha je velkou komplikací pro život, protože rituály zabírají spoustu času a někdy jsou i do určité míry škodlivé.
 
Děti bývají úzkostné většinou z nedostatku rodičovského porozumění, vřelosti a lásky. Nejlepší obranou proti úzkosti a strachu je poskytnout dítěti to, co mu patří a o co se samo hlásí. Měli bychom dětem projevovat více lásky, volnosti a pochopení a být méně lhostejní, důvěřovat jim a méně trestat. Děti bychom měli již od útlého věku pozvolna povzbuzovat k samostatnosti, odvaze a nebojácnosti, tak abychom je nevystrašili nadměrnými nároky a požadavky, které by byly nad jejich síly. Je důležité děti hodně povzbuzovat a chválit, rozvíjet u nich emoční inteligenci.
 
Mějme proto na paměti, že čím častěji a čím větší úzkost a strach dítě prožívá, tím pravděpodobněji se tyto prožitky stanou pro jeho osobnost typické a bude k nim náchylnější.