Text: Mgr. Marie Tomanová

Na děti působí řada vlivů, které utvářejí jejich osobnost (zejména dnešní moderní a uspěchaná konzumní společnost, vytížený pracovní život rodičů, problémy v rodinách, např. rozvod, nezaměstnanost, atd.). Důležitou roli hrají i média, jichž děti stále více využívají, namísto kontaktu s blízkými, kteří na ně nemají čas.  Děti jsou zmítány svými emocemi a dost často si s nimi neumějí správně poradit.  Jak ale dětem pomoci, aby se dokázali se svými pocity a emocemi správně vypořádat? Odpověď na tuto otázku bychom mohli najít v problematice tzv. „Emoční inteligence“. 

Emoce provázejí každého člověka od narození. S vyjádřením pocitů libosti a nelibosti, radosti či strachu se setkáváme již u malého miminka. Čím je dítě starší, tím více vnímá své okolí a reaguje na ně svými emocemi, jejichž škála se postupně zvětšuje. Do konce prvního roku se u dítěte rozvíjejí pocity radosti, zlosti, překvapení a strachu (nejvíce ze ztráty matky). V předškolním věku se kvalita citového života postupně mění, protože dítě získává stále více zkušeností. Jeho city se stávají komplexnějšími. V tomto období probíhá tzv. „citová revoluce". S nástupem do školy city dozrávají a formují se. Právě proto je toto období nejvhodnější pro cílený rozvoj emoční inteligence a měli bychom tedy dítěti věnovat dostatek času a pozornosti, aby se mohla správně rozvinout.

Dnešní společnost má spoustu teorií, jak správně vychovávat a vychovat dítě. Bohužel však většinou u těchto teorií zůstává, protože zajistit harmonický vývoj osobnosti dítěte a dotáhnout vše do zdárného konce není lehký ani jednoduchý úkol. K tomu, aby bylo dítě v dnešním světě úspěšné, nestačí pouze vysoké IQ a talent, je též nutné, aby se dítě naučilo a později umělo správně zařadit do společnosti. Důležité je, nebát se sebe sama a svých pocitů ani ostatních lidí a překážek, které nám vstupují do cesty. V tomto směru má člověk s velkou dávkou emoční inteligence obrovskou výhodu. Proto je úkolem nás rodičů a pedagogů svým příkladem a výchovou co možná nejvíce dítěti pomoci, vybavit ho patřičně do života a usnadnit mu tak vstup do společnosti.

Předškolní věk (období od 3 do 6 let) je obdobím velké představivosti a fantazie. Dítě své představy obvykle zcela přizpůsobuje svým vlastním možnostem poznání a potřebám. Vytváří si svůj vlastní pohled na svět a nenechá si ho vzít, protože je pro něj zdrojem pocitů jistoty a bezpečí. Předškolák má obvykle již dostatečnou slovní zásobu na to, aby dokázal pojmenovat své pocity. V interakci s dospělými (zejména při hře, rozhovorech, čtení pohádek a vyprávění si) se dítě stále více rozvíjí a získává další poznatky o mezilidských vztazích. Pokud není tento kontakt s dospělými dostatečný, projevuje se důsledkem toho určitá emoční slabost a citová nevyzrálost, což může mít negativní důsledky na další vývoj a budoucí život dítěte.

V dnešní době již většina dětí ve třech letech (některé i dříve) nastupuje do předškolního zařízení, což je v jeho dosavadním životě obrovská změna. Z rodinného prostředí, které až doposud bylo pro něj hlavní, se dostává do společnosti a musí se „osamostatnit“. To předpokládá odpoutání se od rodičů. Ne každé dítě ale tento důležitý krok zvládne bez počátečních obtíží a dokáže se hravě přizpůsobit nové situaci. Je proto velice důležité, aby rodiče dítě na novou situaci postupně předem připravili a ušetřili tak sobě i dítěti stresové situace a napětí, které by ho mohly potkat, pokud nebude dostatečně citově připraveno a s nastávající situací srozuměno.

V předškolním věku prochází emoční inteligence dítěte různými vývojovými stádii - stále více se rozvíjí a transformuje. Osobnost dítěte se v tomto období projevuje egocentrismem, sobeckostí a impulzivností. Kromě rodičů zde velkou roli sehrávají také pedagogové. Emoce předškoláků jsou stabilnější než v batolecím věku. Prožitky jsou velmi intenzivní, osobní a zároveň se mohou rychle střídat (dítě se směje, najednou se začne vztekat, pláče, …). Děti v tomto věku jsou citově labilní. Jejich emoce jsou navenek velmi silné, ale uvnitř jsou spíše povrchní (stačí banalita a dítě změní náladu). Hluboké emoce mají většinou krátký průběh a rychle odeznívají. Postupně se rozvíjí i emoční paměť (dítě si dokáže vybavit situaci a zážitek, který mu byl příjemný nebo naopak nepříjemný a podle toho reaguje). Prožívání je závislé na zrání jejich CNS. Nejčastějšími negativními emocemi u dětí tohoto věku jsou vztek a zlost. Z pozitivních emocí převládá veselost, radost, těšení se na něco, atd.

Emoční inteligence se postupně rozvíjí do takové míry, že dítě občas začíná chápat příčiny vzniku některých emocí. Dokáže rozeznat, kdy má radost; kdy vztek; kdy je smutné, … a chápe většinou, co ho k tomuto pocitu vedlo (např. „vztek“ – kamarád mi vzal hračku, se kterou jsem si chtěla právě hrát). Učí se předvídat prožívání jiných lidí, začíná rozeznávat výrazové prostředky některých emocí (maminka pláče, protože je smutná). Základní emoce poznají snadno, ale s jejich jemnějšími odstíny mají zatím problém. Novou emocí, se kterou se dítě setkává, je pocit viny. Tento nový pocit se projevuje na základě rozvíjejícího se sebevědomí dítěte. S postupným rozvojem emoční inteligence děti lépe rozumí svým pocitům, dovedou soucítit s ostatními lidmi, snaží se oddálit své uspokojení a ovládat své citové reakce a projevy (zejména ty negativní). Tato autoregulace vlastních pocitů je ale zatím v plenkách a ještě dost dlouho chvíli potrvá, než se s ní dítě naučí správně zacházet. Postupně se rozvíjí také vztahové emoce, kam patří láska, sympatie, soucit, přátelství, atd. U dětí, které mají kvalitní rodinné zázemí, převládají pozitivní emoce. Tyto děti jsou otevřené k citům a prožitkům druhých lidí a také je snáze chápou.

Důležitou složkou emoční inteligence je umění „empatie“. Mladší předškoláci posuzují emoční projevy jiných lidí subjektivně a podle dané situace.  Až teprve okolo věku 5-6 let se tato dovednost více rozvíjí. Děti se učí, že některé city je vhodnější v určitých situacích nedávat najevo a jiné je dokonce nutné kontrolovat a projevovat jen do určité míry. Proto nejdůležitějším úkolem z hlediska emocí v tomto období je, aby si dítě své emoce uvědomovalo a dokázalo je dostat pod kontrolu.

Problematika emocí a emoční inteligence je již obvykle zařazena do osnov předškolních zařízení, nicméně si myslím, že by měla být mnohem více a cíleněji u dětí rozvíjena a mělo by se jí věnovat více pozornosti, než je jí ve skutečnosti věnováno. Když se pozorněji podíváme na většinu předškoláků, zjistíme, že jejich chování a prožívání je povětšinou impulzivní, infantilní a nekontrolovatelné, bez jakéhokoli nadhledu. Z tohoto důvodu je nutné emoční stránce dítěte věnovat zvláštní pozornost a nezanedbat ji.

Emoční a duševní vývoj dítěte by měl být podle psychologů do konce šestého roku dokončen a to, co se v dítěti do té doby utvoří nebo neutvoří, co se během tohoto šestiletého období naučí, to si s sebou ponese po celý svůj život. Proto by rozvoj emoční inteligence dítěte měl být vždy nedílnou součástí výchovy.