Hádky, nadávky, násilí, agresivita, šikana … Každý den jsme svědky nejrůznějšího násilí, které v nás, ať chceme nebo ne, zanechává svou stopu. Často si pak klademe otázku: „Kde má tohle všechno počátek?“

Všichni víme, že agrese a násilí na světě existují již od pradávna. Jde o genetickou výbavu - jakýsi instinkt, který sloužil k zachování života a k přežití.  Můžeme rozlišit pozitivní agresi, kam patří například vrozená soutěživost a potřeba prosadit se, ale také negativní agresi, což jsou naše reakce na jakýkoli problém a stres (např. žák dostane z testu špatnou známku a jeho reakcí, která mu stres pomůže uvolnit, je zlostné shození sešitů z lavice). Agresivita je bezpochyby součástí života každého z nás a určitá míra agresivity je pro život dokonce nezbytná. Není však snadné najít přijatelnou hranici, která prospěje jednomu člověku a zároveň neomezuje životní prostor ostatních lidí.

Co je dětská agresivita a jak se projevuje?

Dětskou agresivitou myslím takové chování dítěte, které je zaměřeno proti jeho vrstevníkům (někdy také rodičům, učitelům …), a které se projevuje útočným jednáním vůči druhým. Již malé děti umí dávat najevo svou zlost, vztek a vzdor, když není zrovna po jejich. Hanička bouchne Kačenku jen proto, že si Kačenka dovolila půjčit její panenku. Dominik práskne dveřmi, když mu maminka zakáže dívat se na televizi, protože si po sobě ještě neuklidil stavebnici. Dvouletá Pavlínka hází kolem sebe vztekle kostkami, protože jí nejde postavit komín. Je jasné, že každý z nás nejednou podobnou situaci zažil a musel jí čelit. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jako pedagog řeším agresivní chování dětí ve své třídě poměrně často. Agresivita je u některých dětí jejich obrannou reakcí, u jiných zase snahou o získání určitého postavení ve společnosti (třídě, rodině …) a u dalších může být prostředkem k uspokojení jejich základních potřeb. Pokud se děti dostanou do situace, kdy je jim bráněno v dosažení určitého cíle, mohou se zachovat vůči druhým agresivně, aniž by si to v daný moment jasně uvědomovaly. Většina dětí vůbec neví, jak správně mají se svými negativními pocity zacházet a jak je mají regulovat. Od toho jsme tu pak my dospělí, rodiče, vychovatelé a pedagogové, kteří s dětmi žijeme, pracujeme a vychováváme je, abychom jim vysvětlili a ukázali, že tudy cesta nevede a abychom je naučili správným a přiměřeným reakcím.

Malé miminko projevuje svá přání a potřeby pláčem a křikem, což je jeho jakýsi agresivní projev, který mu umožňuje přežít. Již půlroční kojenec umí zřetelně vyjádřit svůj hněv a roční děti hravě zvládnou vyprovokovat své starší sourozence tak, že z toho vznikne konflikt a mnohdy i následná odveta staršího, který si nechce provokující chování nechat líbit. Jako matka tří „roztomilých“ holčiček toto mohu potvrdit, protože boje o vůdčí pozici jsou u nás takřka na denním pořádku.
 Když se dítě začne pohybovat, postupně si rozšiřuje svůj okruh zkoumání a začne samo přestupovat zákazy rodičů, které mu brání v objevování a omezují jeho aktivní prostor. Dítě se pak zákonitě vzteká, protože nechce být omezováno a staví se do opozice vůči osobám, které mu v objevování světa brání. Takto malé dítě nechápe, že zákazy rodičů jsou mu vlastně ku prospěchu, že ho mají ochránit. Snaží se svou vůli prosadit za každou cenu a začíná se chovat agresivně. Experimentuje a zkouší, kam až může zajít. Malé dítě však ještě neumí své emoce ovládat a ty je pak mohou zcela pohltit. Důležité je, jak se v této chvíli zachováme my jakožto ti dospělí a rozumní. Nemá smysl dítě trestat, ale ani agresivní chování tolerovat, abychom měli klid. Dítěti by se mělo umožnit nesouhlas a vztek vyjádřit, protože potlačení negativních emocí (platí to i pro emoce pozitivní) by mohlo mít v budoucnu špatné následky. Důležité je ale stanovit hranice a regulovat chování dítěte tak, aby sobě nebo někomu jinému neublížilo a zároveň přišlo na to, že agrese mu v dosažení cíle nepomůže.

Mezi druhým a třetím rokem začíná u dětí typické období tzv. „prvního vzdoru“, které může přetrvávat až do pěti let. Děti se snaží za každou cenu dosáhnout svého a používají k tomu převážně agresi. Nejedná se ale o agresi v pravém slova smyslu. Cílem není někomu ublížit, ale opět pouze prostředek k tomu, jak dosáhnout svého. V tomto věku se dětem otvírají nové možnosti, protože mnohé z nich nastupují do školky. Je to pro ně něco zcela nového, protože nemají za zády rodinu, která by je chránila. Musí se naučit správně vycházet s různými lidmi a zakouší, že se vše již netočí pouze kolem nich. Příčiny konfliktů v tomto období jsou nejrůznější a většinou se týkají sporů, které mají děti mezi sebou. Tyto spory ale bývají pouze povrchní a krátkodobé a většinou převažuje agrese fyzická nad slovní. Pepík bouchne Jožku, protože mu nechce půjčit to červené autíčko, které se mu tak líbí. Lucinka začne čmárat Aničce po obrázku, protože si s ní nechce hned teď jít hrát do domečku. Honza s Markem se venku poperou, protože se Marek Honzovi posmíval, že je malý prcek. Takových příkladů by nám mohly paní učitelky z mateřských školek vyprávět spousty a je na nich a vlastně i na nás rodičích, abychom dětem trpělivě vysvětlovali a ukazovali, jak se kdy správně zachovat. Předškolák je již schopen o konfliktní situaci mluvit a dokáže se nad ní i zamyslet. Nejvíce mu pomůžeme tím, že se společně pokusíme zjistit, co se v něm pravděpodobně odehrává. Dáme mu tak najevo, že jeho pocity chápeme, a zároveň ho učíme vyjadřovat tyto pocity slovně. Na konečném řešení situace se předškolák může pod naším vedením podílet i sám. Klademe si spolu otázky, na které pak hledáme odpovědi - „Jak myslíš, že bylo Jožkovi, když jsi ho uhodil?“ „Jak by se to dalo vyřešit jinak?“ Naším úkolem je děti naučit vyjadřovat své požadavky a přání v klidu a bez přehnaných reakcí. Měli bychom je povzbuzovat a vést k tomu, aby upřednostňovaly slovní vyjadřování před fyzickým. Ale jak sami víme a vidíme v dnešní společnosti, toto je obtížné i pro mnohé dospěláky. Proto je důležité si s dětmi společně stanovit včas jasná pravidla a důsledně dbát na jejich dodržování. 

To stejné platí i v době školní docházky. Školní děti začínají být více průbojné a uvědomělé a podle toho se i chovají. Nebo naopak jsou zakřiknuté a stávají se terčem posměchu, který v nich následně vyvolává negativní pocity a reakce. Děti se za účelem zviditelnění a získání určité pozice v kolektivu stále více provokují a mnohdy to vrcholí až nepřátelským chováním a šikanou, která se v poslední době často skloňuje ve všech pádech.

Co je příčinou agresivního chování?

Existuje celá řada nejrůznějších teorií o tom, co je příčinou stále se zvyšujícího počtu agresivních dětí a agrese mezi lidmi celkově. Většina odborníků se přiklání k názoru, že agresivita je jev dosti složitý a na jeho vzniku se podílí jak faktory vnitřní, tak i vnější (společenské). Není možné říci, že je za vším pouze jedna konkrétní příčina.

Když se zaměříme na dnešní společnost, zjistíme, že rodiny již nejsou to, co bývaly dříve a ne všechny jsou úplné a harmonické. Nemůžeme se tedy divit, že mnohé děti nemají vytvořený jasný hodnotový systém, nezvládají rozlišovat dobro od zla a to, co chtějí, si často vynucují násilím. Jejich vzorem jsou místo rodičů hrdinové z televize, internetu a počítačových her, kteří mají obvykle do kladného hrdiny hodně daleko. Dětem se ale líbí, proto se s nimi ztotožňují a snaží se je napodobovat. Velkým problémem je také nedostatek komunikace v rodinách. Rodiče mají na své děti stále méně času a komunikace se odehrává na úrovni minimálního počtu slov – tedy spíše příkazů, zákazů a nejrůznější pokynů, co mají děti zvládnout. Děti jsou odkázány pouze samy na sebe, chybí jim láska a porozumění, která se při honbě za zajištěním určité životní úrovně jaksi vytrácí. Úspěšný je dnes ten, kdo je dravý, často hrubý, s ostrými lokty. Ne ten, kdo je spolehlivý a zodpovědný, ale ten, kdo je dostatečně chytrý na to, aby se dokázal výhodně prosadit, i když to bude na úkor druhého, mnohdy slabšího jedince.

Příčina agresivního jednání často není v dětech samotných (i když záleží také na temperamentu a vrozených dispozicích dítěte). Její kořeny mohou být někde úplně jinde. Dětská dušička během života prožívá mnohá trápení, o kterých my dospělí nemusíme mít nejmenší ponětí. Dítěti mohou vadit spolužáci ve třídě, neshody mezi rodiči, zdravotní potíže, o kterých nechce mluvit, nepochopení ze strany kamarádů, pedagogů a někdy i rodičů … Za agresivitou mohou být i mnohem vážnější příčiny, jako je týrání nebo zneužívání. Agresivita je jedna z nejčastějších forem reakce na frustraci. Snad proto, že je nejjednodušší. Frustrace velmi často vzniká z neuspokojených potřeb, a pokud se dítě cítí ohrožené, je agrese naprosto přirozenou reakcí. Proto je velice důležité se vždy zamyslet nad tím, proč se v chování dítěte tyto reakce objevují a co vlastně stojí za jejich neklidem či agresivitou. Každé dítě je jedinečné, a je proto potřeba vždy hledat skutečnou příčinu jeho chování a popřemýšlet nad tím, zda někdy náhodou jeho nežádoucí chování nevyprovokujeme my sami. Proto chceme-li, aby z našich dětí vyrostli slušní a zodpovědní lidé se smyslem pro spravedlnost, kteří budou umět konflikty řešit s rozumem a bez přehnaných emocí, je nutné věnovat se vzorům, od nichž se děti učí, předkládat jim konkrétní a správné modely vzájemné spolupráce, učit je předcházet konfliktům a pokud k nim dojde, umět je řešit tak, aby nikdo ze zúčastněných nebyl poškozen. Musíme však počítat s tím, že se jedná o „běh na dlouhou trať“ a bude potřeba velká dávka lásky, trpělivosti a také důslednosti.  Děti napodobují chování, které vidí u svého okolí – tedy u těch, se kterými tráví nejvíce času, a to bychom měli být my, jejich rodiče. Snažme se tedy, aby naše děti vyrůstaly s vědomím, že jsou milovány, že k někomu patří, a že se na nás mohou vždy spolehnout.

Autor: Mgr. Marie Tomanová