CO JE VLASTNÉ LEŽ
 Lež je  záměrný podvod, kterým chceme oklamat jinou osobu s cílem dosáhnout vlastního prospěchu a vyhnout se tak případnému trestu. Je ale velký rozdíl mezi tím, zda nám dítě vypráví smyšlené příběhy, zatajuje informace nebo nám podává lživé odpovědi na naše otázky. To, jak děti vnímají lež a její důsledky, se odvíjí od stupně jejich mravního vývoje. Každé dítě někdy zkusí zalhat a podle odborníků je lhaní naprosto běžná věc. U předškolních dětí jde prý dokonce o známku jejich normálního vývoje a rozvíjející se inteligence. Pokud se ale lhaní stane každodenním zvykem, jedná se o problém a je potřeba pracovat na jeho odstranění.
 Malé děti ještě neumí promyšleně lhát a tomu, co říkají, opravdu samy věří. Nejedná se tedy o lež v pravém slova smyslu, proto nemá smysl je za to trestat. Děti si začínají vymýšlet zhruba mezi třetím a pátým rokem věku, kdy přijdou na to, že nemusí vždy říkat pravdu, ale že to jde i jinak. Maminka přece vůbec nemusí vědět, že jsem si po použití toalety neumyla ruce, protože u toho nebyla a pokud jí to já sama neřeknu, tak se to přece nemá od koho dozvědět. A stejně tak je to i s čištěním zoubků a dalšími maličkostmi. Dítě to jednou zkusí, a pokud mu to projde, zkouší to znovu a znovu. Jenže pravda se nakonec stejně provalí.

KDE SE TO V NÁS BERE …
 Lhaní je dovednost, kterou dítě získává a zdokonaluje v průběhu života. Miminka nelžou, protože to prostě neumí. Malé děti si naopak často vymýšlejí, ale lžou neúmyslně (někdy se natolik zaberou do hry, že ztratí pojem o realitě a začnou si vymýšlet). S přibývajícím věkem se pomalu učí pracovat s vlastní fantazií, ale protože ji ještě neumí zřetelně odlišit od reality, často přehánějí a zveličují. Chtějí tím na sebe upoutat pozornost, což ale patří k jejich věku. Nesmíme je proto shazovat a za vymýšlení kárat. Naopak jim jemně a s láskou naznačme, že takhle to přece nebylo a ukažme jim, jak je to doopravdy. Dětské fantazírování je sice roztomilé, nicméně nám nesmí přerůst přes hlavu. Už tady je potřeba děti vést k tomu, že vymýšlet si není úplně v pořádku a stejně jako u všeho, co děti učíme, je potřebný vlastní příklad. Proto když po dítěti chceme, aby nelhalo, nesmíme lhát ani my. Umění odlišit realitu od fantazie a vlastních přání by se mělo dítě naučit nejpozději do svého nástupu do školy.
 První pokusy úmyslného lhaní můžeme zaznamenat již ve třech letech, kdy se děti chtějí vyhnout nějaké málo oblíbené činnosti nebo trestu za něco, co provedly. Dovednost lhát pak stále více procvičují a zdokonalují. 

PROČ DĚTI LŽOU …
 Je jasné, že stejně jako dospělí, lžou i děti. Některé ale lžou více než ostatní a je potřeba zjistit příčinu, abychom je mohli tento nešvar odnaučit. Dobré je na začátku pátrání pochopit, jak děti vnímají sebe sama. Dítě, které si věří, většinou nemá velkou potřebu lhát. Naopak děti, jejichž mínění o sobě je spíše negativní, se mohou postupně stát až chronickými lháři. Opakované lhaní tak může být v jejich životě velkým problémem.
Pokud pomineme dětské fantazírování a přehánění, tak je vždy potřeba zaměřit na to, co dítě ke lhaní vede, protože dítě se nám lhaním v podstatě vždy snaží něco sdělit.
 Nejčastějším důvodem lhaní u malých dětí je strach z trestu. Ten se vyskytuje tehdy, když je trest zbytečně přísný a nepřiměřený, nebo když mají rodiče na děti přehnané nároky a nutí je stíhat a dělat spoustu věcí. Tady je pak lež jakýmsi obranným mechanismem proti přetěžování.
 Dalším důvodem je zlomyslnost, kdy se dítě raduje z toho, že bude někdo (nejlépe ten, koho vůbec nemám rád) potrestán za něco, co neudělal. Taková lež je zákeřná a mělo by se dítěti dát jasně najevo, že takto tedy ne!
 Motivem ke lži může být také pocit křivdy nebo žárlivost vůči sourozenci (máma je pořád s bráchou a na mě nemá vůbec čas, tak na něj něco svedu, ona ho potrestá a bude mít raději zase mě). Dítě se touto úmyslnou lží snaží pozornost rodičů přitáhnout zpět na svou stranu. Proto bychom mu měli dát najevo, že ho máme rádi stejně jako jeho sourozence.
 Jedním z důvodů je také upevnění vlastní identity, touha po pozornosti a získání uznání od vrstevníků. A to i za cenu, že si budu vymýšlet. Lhaní může být také reakcí na tlak vrstevníků, kdy se dítě lží snaží udělat dojem.
 Ke lži může také vést snaha ochránit někoho blízkého nebo mu lží nějak pomoci. 
Důvody ke lži jsou samozřejmě různé a liší se podle věku dítěte. Ve chvíli, kdy však příčinu lhaní známe, můžeme k němu zaujmout ten správný postoj a najít vhodné řešení.

CO S TÍM, KDYŽ DÍTĚ LŽE …
 Pokud zjistíme, že nám dítě lže, měli bychom se snažit zachovat klid a dát malému lháři šanci přiznat se. Pokud se zachová čestně a řekne, proč zalhalo, netrestejte ho. Pouze mu důsledně vysvětlete, že tudy cesta nevede. Zdůrazněte, že lež má krátké nohy a pravda stejně vyjde dříve nebo později najevo.
 Jestliže dítě zalže, je potřeba mu jasně ukázat, proč je lhaní nežádoucí. Když něco rozbije, ať se podílí na úklidu nebo na náhradě dané věci. Pokud svým lhaním někomu ublíží, ať jde a omluví se. Pokud něco sebere, ať to jde s omluvou vrátit nebo zaplatit. Jestli lže proto, aby se mohlo dívat déle na televizi nebo aby mohlo být déle na počítači, tak už se nebude ten den dívat na nic. Dítě by zkrátka mělo pocítit, že se mu lhaní nevyplácí a je proto stoprocentně lepší se chovat čestně a mluvit pravdu. Zkuste využít pohádky či příběhy, na kterých názorně ukážete, že se lhaním vše jen zhorší. Povídejte si spolu o tom a můžete si i názorně zkoušet, jak se ve které situaci zachovat. Naveďte dítě na to, aby si zkusilo představit, jak se asi cítí člověk, který zjistí, že mu někdo lhal. Jak se cítí ono samo, když lže (jestli je třeba netíží svědomí) a jak mu pak je, když se na lež přijde.
 Chceme – li, aby nám děti nelhaly, nesmíme jim lhát ani my. Děti jsou velice vnímavé, a pokud jejich rodiče lžou, začnou lhát také. Když to dělá máma s tátou, tak proč bych nemohla taky? Proto je vždy potřeba zapracovat nejprve na sobě a až poté na dítěti, které nás ve spoustě věcí kopíruje. Pokud se dítě bojí trestu, zamysleme se, zda je přiměřený dané situaci a jestli není jiná možnost, jak dosáhnout nápravy. Je jasné, že lhaní nemůžeme přehlížet a dělat jako by se nic nedělo. Stejně tak je ale nesmyslné dítěti nadávat, aniž bychom znali důvody jeho chování. Křik, řev ani fyzické tresty nic neřeší. Je nutné zjistit příčinu a pak se společně zamyslet nad tím, jak problém vyřešit.
 Pracujte proto společně na vztahu, který bude založený na vzájemné důvěře. Vytvořte dítěti takové prostředí, ve kterém se bude cítit bezpečně, aby si mohlo být jisté, že s vámi může o čemkoli mluvit (tedy i o negativních zážitcích). Je potřeba, aby vědělo, že si na něj vždycky uděláte dostatek času, protože je pro vás důležité. Dítě musí pochopit, že je lepší vždy říkat pravdu než lhát. A ať už udělá cokoli, vždy ho ujistěte, že vám na něm záleží a že ho máte rádi. Vysvětlete mu, že pokud vám nebude lhát, vyřešíte problém v klidu společně a že za ním stojíte. Bezpodmínečná láska a důvěra je nutností pro zdravé vztahy v rodině a hlavně pro zdárný vývoj našich dětí.

Text: Mgr. Marie Tomanová